© 2015 by Jiří Hošek

  • b-facebook
  • Instagram Black Round

Rumunsko 2011 - je opravdu čeho se obávat?

September 14, 2011

ODKAZ  NA FOTOGALERII ZDE

 

Když někomu vykládám, že jsem byl v Rumunsku, tak jako jednu z prvních reakcí slyším "cože? Rumunsko? Neokradli vás, nezabili, nic se nestalo? To je divný". Moje zkušenost? Buďto jsme fakt měli štěstí a dojeli jsme vlastním velikým Punky autem v 9 lidech přes celé Rumunsko až k moři u Bulharska a potom ještě na jih k Srbsku anebo se ta země od vstupu do EU (tak jak ji ještě moc lidí nezná) opravdu dost změnila.

 

První pocity při plánování této cesty byla obezřetnost a starost o naše auto, naše věci, naše spolujezdce. Teď vím, že to nebylo oprávněné o nic více, než v jiných evropských zemích. V Rumunsku mají hlavní cesty snad v ještě lepším stavu než u nás (zřejmě dopad dotací z EU - všechny jsou nové a stále se staví). Když se podíváte na místní auta, nejsou to taky žádné ořezávátka, samozřejmě převažuje rumunská Dacia, ale zato ty nejnovější modely. Nevím, jestli snad měli v Rumunsku šrotovné, ale je to tak. No a lidi? Pravda, anglicky moc neumí, ale to ani u nás, v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku anebo Francii. Teda tam mnozí umí, ale mluvit nechtějí.

 

 

Nejdřív ale pěkně popořadě. První cíl po příjezdu do Rumunska bylo najít u obce Pui kemp, který byl avizovaný na nějakých stránkách na netu jako možná výchozí zastávka nahoru do hor, konkrétně na nejvyšší pohoří Retezat. Chtěli jsme nechat v kempu auto, aby bylo hlídané a jít několik dní nahoru výstup do hor. Ve vesnici Pui jsme ale vůbec žádný kemp ve 2 v noci nenašli, takže jsme to zapíchli kousek od vesnice napřímo. Obava, jestli je to bezpečné, v tu chvíli opravdu nebyla na místě a po drobné historce s našim kamarádem Italem už jsme považovali Rumuny za mírumilovné a hodné lidi a začalo tím vlastně naše kempování "naostro" v Rumunsku. Ráno jsme vyšli na nějakou drobnější horu u obce Pui, což byla jedna z možností výstupu na tzv. pohoří Malý Retezat. Ještě toho odpoledne jsme se vrátili dolů do civilizace a do nedalekého města Hateg, kde jsme nakoupili a začali mít chuť koupit si turistickou mapu, abychom konečně mohli vystoupat na náš chtěný Velký Retezat a hory Bucura a nebo samotný nejvyšší Retezat. Sehnat mapu byl ale nadlidský úkon, takže po stylu Sherlocka Holmese jsme našli hotel, kde měli na stěně vyfocenou mapu oblasti, tam jsme našli turistickou chatu Gura Zlata o které se na netu psalo jako o jedné z tradičních počátečních stanic pro výstupy na Retezat. Tak jsme ji vyfotili a dojeli tam. Zdejší paní na chatě uměla trošku anglicky a poradila nám co a jak, za cca 1 EUR/osobu jsme si postavili u chaty stany a měli tu k dispozici záchod a umyvadlo s vodou, což bylo příjemné. Sprcha tu ale chyběla, proto jsme ani neměli potřebu pronajímat si nabízené pokoje, které nebyly o tolik dražší, nebyly ale ani o tolik pohodlnější, než naše stany. Celou noc ale pršelo, takže některým s nepropnutýma plachtama by možná přišly ty pokoje vhod. Na chatě jsme taky koupili turistickou mapu a paní nám poradila, že pokud chceme, můžeme jet autem ještě dál nahoru, přes přehradu až do Národního parku, kam se platí vjezd, ale dá se vyjet skoro nějaké 2 hodiny od jezera Bukura, což je asi 2 hodiny od Retezatu. Tj. 8 hodin túra, což by celkem šlo, navíc když počasí neslibovalo žádný zázrak a od Gury Zlate je to nahoru a dolů 2 dny cesty.

 

 

Počasí se moc neumoudřilo, ale my přesto autem vyjeli nahoru podle rad místní ženy, cca 4 km před cílem nás však zastavili nějací další turisti s tím, že dál jet nemůžeme, že bouřka minulou noc shodila most a bude trvat, než se postaví. Zastavili nás přímo u turistického odpočívadla, tedy domu, kde je možné nahoře zdarma a v suchu přespat. Není tu vůbec nic, ale zato to je pěkně rekonstruované a voní tu dřevo (a skáčou veverky, které si v noci povídají smile). Tak jsme tedy přespali jednu noc tady s tím, že večer jsme šli most okouknout a bez čekání na další pomoc jsme si vlastníma silama naházeli kameny na cestu, abychom to mohli i s našim Punky tranzitem projet. No a ráno jsme hned vyjeli, jak jinak, než po dešti. Naše práce byla tedy zase trošku znehodnocena, ale na průjezd to nakonec vyšlo. Výšlap k jezeru byl pohodový a mírný, za hodinku a půl pohodlnou chůzí se tam se spoustou vyhlídek dá dojít.

 

 

Od jezera už to je jen kousek na hory Bucura I. a Bucura II. a o trošku dál na Retezat. Počasí se tu však mění strašně rychle, ono už je to přes 2.000 m. n. m., takže je potřeba trošku plánovat. Neměli jsme v plánu vyjít žádný velký kopec kvůli dost mizernému počasí, ale nakonec jsme pokořili Bukuru I. a taky Bukuru II. a na Retezat jsme se koukali s tím, že bychom tam klidně taky došli. Nechali jsme si ji ale na příště. Každou chvilku tu proletěla mlha a bylo jen štěstí, že nám nepršelo. Když ale mlha nebyla, výhledy byly opravdu nádherné a ještě jsem nikdy takové krásné hory jako tady neviděl... Ne nadarmo jsem četl od různých turistů, že se sem rok co rok vracejí, protože to je prostě nádhera. Taky to v základním kempu u jezera Bukura jde vidět. Jsou tu buď Češi anebo Rumuni... Češi převažují.

 

 

Rozhodli jsme se ale, že pojedeme až k moři a tak jsme sedli do auta odhodlaní urazit téměř 700 km dle doporučení jednoho Rumuna až na pláž Vama Veche, kde dle jeho slov je krásná pláž se spoustou stanů (dá se nocovat přímo na pláži). Tak jsme vyjeli. Navečer okolo desáté jsme v Bukurešti, kde nám doporučoval nejen on se ani nezdržovat. Je tu krásný palác parlamentu a zajímavé dráty vedené v několika vrstvách (co na to asi naši bezpečnostní experti?), ale jinak jen město, podobné Budapešti a jen s mnohem hustším provozem, takže rychle zase pryč.

 

 

Na pláž jsme s vypjetím posledních sil (teda aspoň já) dorazili něco po třetí ranní, načež jsem ani neměl sílu stavět stan a tak jsem si ustlal hned na pláži. Na tu první noc to stačilo i včetně zážitku s ukradenými spacáky některých našich spolucestujících, kteří přecenili bezpečnost Rumunska po předchozích zkušenostech (buďto jsme byli moc blízko Bulharska anebo je ukradl beztak nějaký turista, Čech anebo Ital). Jinak pláž byla hezká, spoustu obchůdků a restaurací, stany na pláži, dalo se jít stanovat i nahoru nad pláž na útes, pěšky jsme došli k Bulharským hranicím po pláži, nalovili spoustu mušlí a po dvou dnech odpočinku vyrazili na další část cesty, což byl Drákulův hrad a další zajímavé místa, která nám náš nový kamarád z Rumunska, kterého jsme potkali na Retezatu, doporučil.

 

 

On nám teda přímo Drákulův hrad moc nedoporučoval a myslím, že měl taky pravdu. Je to docela malý hrad, kde za nemalé vstupné (na poměry Rumunska, pro nás stále levnější než u nás), nevidíme nic speciálního. Kromě jedné místnosti, kde je něco málo popsáno o upírech, to tu vypadá jako na klasickém hradu. Takže zklamáni odcházíme z města Brašov do pár kilometrů vzdáleného městečka Rasnov, kde nás čeká o mnoho zajímavější zřícena i s výhledem.

 

 

Večer jsme ještě stihnuli noční procházku po pěkném a novodobém městečku Sibiu, na které jsou Rumuni velmi pyšní (potkali jsme tu další Čechy, takže asi i u nás je známé), vystáli asi dvouhodinovou frontu na silnici kvůli hořícímu kamionu (proč ne, alespoň jsem si trošku zdřímnul) a jeli dál směr jižní Rumunsko, české vesničky v oblasti Banát. V noci jsme přenocovali zase nedaleko Hategu v krásném sadu, v poledne už jsme byli zase u našeho starého známého Dunaje a obědváme už ve Svaté Heleně, nejznámější a nejpropagovanější z českých vesniček.

 

 

On sem jezdí týdně pravidelně i autobus a všude se o tom místě píše, ale snad právě proto nám to tu spíš připadalo jako v zoologické zahradě a lidi na nás koukali jen, co jim vezeme a co nám můžou prodat. Takže jsme se navzdory našim plánům po obědě zase sbalili a vyrazili do dalších vesniček v očekávání lepších zážitků. A povedlo se. Nedaleko Svaté Heleny, po přejezdu přes Moldovu Nuovu, bývalé město, kde většina místních obyvatel dříve pracovala v dolech, nyní staré, prázdné a opuštěné místo, kde žijou cikáni a je tu opravdu chudoba.

 

 

Cílem naší cesty pro tento den byla vesnička Garic (Gárník), kde opravdu bylo to, co jsme čekali. Hrozná cesta, která však vedla dál a dál od civilizace a to bylo na ní to krásné. A najednou malá vesnička, staré domečky, mnoho chat, nějaký obchod (pekárna), kde nám i v neděli v podvečer bez problémů otevřeli, milí lidé, kteří nevtíravě koukali a mluvili s námi o tom, že už tam jen dožívají a jejich potomci se odstěhovali zpátky do Čech a teď za sebou cca jednou ročně jezdí, aby se vůbec viděli. Zajímavé příběhy, zajímavé atmosféry...

 

No a ráno už zase zpět do ČR, zastávka na nákupy suvenýrů a levného jídla v Temešváru a hurá před Maďarsko domů. Klidnou a pohodovou jízdou se zastávkama se to stihlo s výjezdem v 7:30 místního z Rumunska s příjezdem v 16:30 českého do Brna. Celkově jsme najeli 3 500 km.

 

S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.

 

Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.

 

Hodnocení: 7 z 10

 

Úroveň angličtiny: 5 z 10

 

ODKAZ NA FOTOGALERII ZDE

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now