Nový Zéland 2012 - Neskutečná krása všude okolo

April 25, 2012

ODKAZ NA FOTOGALERII ZDE

 

Nový Zéland - země, kterou mnoho lidí touží navštívit celý život a pro mnoho lidí je stále tak nedostupný. Cesta sem je velmi dlouhá, mnohdy dost nákladná a kouknout se sem třeba na týden jako do Chorvatska, by jistě postrádalo smysl. Navíc je to země neskutečně drahá, na což naráží i místní obyvatelé, kteří však poukazují rádi ještě na dražší zemi nedaleko odsud - Austrálii. Ale určitě stojí zato ji alespoň jednou v životě ji navštívit a udělat si vlastní obrázek o této druhé Americe.

 

 

My měli to štěstí a dostali jsme se sem doslova za dobrou cenu, což značí cenu letenky nižší, než je 1Kč/Km :-) My se dokonce dostali od 0,5 Kč/Km. Možná i to je důvod, proč už od dubna AirAsia do Evropy nelítá :-D Po téměř 11 hod. cestě z Kuala Lumpur jsme tedy na Zélandu, ve městě Christchurch, které v roce 2011 dvakrát zdevastovalo zemětřesení. Bydlelo zde přes 40 tis. lidí, dnes už to není ani polovina a podle toho taky město vypadá. Doslova město duchů, na ulici nikdo, všude pobořené domy, domy odsouzené k demolici anebo domy, kde někdo zemřel ověnčené kytkama, nemožnost se na poslední chvíli někde rozumně ubytovat, jelikož všechny Backpackerry byly v centru města, které je nyní zcela uzavřeno. Všudypřítomný nápis No Vacancy značí vše a tak první noc, kdy nás přepadla náhlá změna teplot z dosavadních 36 stupňů v Malajsii na nynějších 15 stupňů a chladný vítr z jihu od Antarktidy. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se ubytovat v klidném Motelu za ďábelských 100 NZD na noc, tedy asi 1800 Kč. A bez snídaně :-)

 

 

Auto jsme si nepůjčovali, měli jsme naplánovaných spoustu treků a nikdy jsme nevěděli, kdy a kde skončíme, takže jsme nakonec nakoupili hned na letišti Flexi Pasy na InterCoach Busses (tuším 30 hodin na každého), což nám umožňovalo cestovat libovolně kdykoliv kamkoliv po předchozí rezervaci na info centrech. Volba to byla dobrá, zejména když jsme zatím nikdy na Zélandu nebyli a nevěděli jsme co a jak. Teď už víme, že bychom se "dostopovali" kamkoliv a kdykoliv, což jsme stejně nakonec využili a procestovali stopem asi 1000 km, díky čemuž jsme si výlet ještě prodloužili a zpestřili a projeli tak téměř komplet celý jižní ostrov, o který nám šlo především. Je tu víc hor, jezer, atd. Na severním je zase více sopek a podobných věcí jako na Islandu, který už známe. I místní létají na jižní ostrov na tripy do hor a říkají, že je hezčí. Záleží na tom, co kdo preferuje.

 

Silniční síť je tu dostatečná, cesty naprosto bez problémů. Dostat se dá kamkoliv, u tripů jsou i car parkingy, kde se může auto nechat, jsou tu většinou záchody, lavičky apod.

 

My jeli hned druhé ráno autobusem pryč z Christchurch, které nás zděsilo a zarazilo hned po příjezdu. První zastávkou bylo pohoří Mount Cook s největší stejnojmennou horou a 3754 m. n. m., na které trénoval známý Novozélanďan Edmunt Hillary, předtím, než pokořil jako první člověk na světě Mount Everest. Ve vesničce pod Mount Cook si postavil i hotel s restaurací a muzeem. Doporučuju si vyšlápnout stejně jako my nahoru na Mueller Hut, což je něco přes 2000 m. n. m. naproti Mount Cooku. Rezervace dole v infocentru je nutná, jelikož je tu místo jen pro cca 24 lidí. Byl to jeden z nejdražších hutů, co jsme na Zélandu potkali, ale dole ve vesnici stojí ubytování stejně, takže nebylo co řešit, někde jsme do druhého dne přetrvat museli a nahoře to bylo o dost lepší ;-) Je tam normálně vybavená kuchyň, voda, plynový vařič, záchody i tzv. warden, který se stará o chod chaty a každý den v 8 večer hlásí a kontroluje, zda přišli všichni, co se hlásili. Místo to bylo kouzelné, někde nahoře v horách, okolo padající laviny, naproti velehora Mount Cook a další hory přes 3000 metrů. Za cca 4 hodiny se to dá vyšlápnout nahoru, je to docela makačka, ale stojí to určitě zato. Ale doporučuji opravdu zastávku nahoře přes noc, cesta dolů je snad ještě náročnější, hlavně pro kolena :-)

 

 

Druhý den jsme tedy sešli dolů a rychle si rezervovali autobus odjíždějící ideálně po poledni do Queenstownu, kde jsme po náročné túře chtěli prozkoumat údajně nejkrásnější (ale taky nejdražší) město jižního ostrova. Je tu snad nejvíce přistěhovalců a taky nejvíce Čechů :-) Spoustu venkovních aktivit pro turisty i místní, nejstarší bungee jumping na světě, krásné jezero, lanovka na kopec nad městem, spoustu obchůdků se suvenýry, pláže, botanická zahrada. Díky našim novým kamarádům z czech-house na raději nejmenované ulici (věřím, že kdybych to napsal, tak už se sem nikdo nevejde :P). Tady do dneška nechápu, kdo vlastně byl domácí a kdo jen na přespání. Každopádně všichni místní lidičky byly strašně super a díky jim za všechno!

 

 

Po denním odpočinku a jedné noci jsme se rozhodli pokračovat dále na Milford Sound, což je oklikou okolo hor něco přes 300 km na západ od Queenstownu, okolo krásných hor, pobřeží oceánu, nádhera. Jen stop z Queenstownu se dlouho nedařil a navečer jsme se dostali sotva do Te Anau, což je další turistické město, kde začíná několik turistických tras. Tady jsme však jen přenocovali a druhý den ráno (raději zase autobusem po předchozím únavném stopu), jsme dojeli do Milford Sound, snad nejznámějším a nejturističtějším místem na Novém Zélandu, pobřeží s nádhernými fjordy, okolo hory tyčící se přímo z moře do výšky přes 1500 m. n. n. Dále tady taky začíná nejznámější turistický trip na několik dní s několika chatama po cestě, kam je však nutné se dopředu registrovat a v listopadu bylo již naprosto vyprodáno až do konce dubna. Nicméně my jsme se stejně zaměřovali raději na klidnější a opuštěnější treky, jelikož tady je nádherná příroda snad všude. Na Milford Sound je možné se tedy projet výletní lodí, proletět vyhlídkovým letadlem (třeba i se přepravit zpět do Queenstownu) anebo se tu ubytovat. Ve zdejší restauraci také dělá několik Čechů, kterým děkujeme za přijetí, rady a jízdu na lodi zdarma :P Už jen za ten pohled škodolibých Čechů ve frontě na lístky před náma stál zato :)

 

 

Po výletu lodí jsme si hned chytli stop a posunuli se cca o 15 km zpět nahoru za Homer Tunel, kde je Homer Hut a další doporučená trasa od Romana z Queenstownu. Přespali jsme tedy zde a druhý den ráno se vydali do Gertrude Saddle nahoru opět přes 2000 m. n. m. Potkali jsme tu sníh, otravné papoušky, krásná skalní jezera a nádherný výhled dolů na Milford Sound a okolní hory. Musím říct, že to byl opravdu dobrý trip a cca za 3 hodinky chůze nahoru a 2 dolů jsme měli na kontě jeden z nejhezčích tripů na Zélandu.

 

 

Hned odpoledne jsme chytli stopa o další kousek cesty nazpět, a jelikož jsme nechtěli absolvovat znovu cca 320 km objízdnou trasu po silnici do Queenstownu, rozhodli jsme se prostě hory přejít, což bylo zkrácení na cca 60 km :-) Navíc střihnout se to dá z rozcestí Key Summit kousek po Great walk a dále přes Greenstone a nebo Caples track. My zvolili časově i vzdálenostně delší Greenstone track s přespáním na Greenstone hut kvůli času, který nám ten den zbýval. Ovšem byl to teda docela výkon po dopoledním tripu na Gertrude Saddle ještě dojít z Key Summit další 4 hodiny na Greenstone hut.

 

 

Byl to klidnější, méně náročnější trip, kde je možné vidět zase něco trošku jiného, jde se tady údolím, okolo hor, jezer, mnohdy ale lesem, což trošku snižuje atraktivitu. Nicméně 6 hodin v kuse stejně nikdo nevydrží pořád jen koukat :-)

 

 

Všechny huty na Zélandu jsou v úžasném stavu, mohli bychom si o tom tady v česku nechat jen zdát. Na starost je má místní DOC organizace, která se stará o provoz a údržbu. Na známějších hutech jsou wardeni, kteří hlídají výběr poplatků za přenocování (cca 15-30 NZD za spaní uvnitř, většinou 5 NZD za spaní ve stanu vedle chaty). Tam, kde wardeni nejsou, se platí vhozením lístků do pokladničky. Lístky se kupují dopředu v centrech DOC, co jsou většinou na všech informacích. Chaty jsou vybavené super postelemi s matracema, pokud se nejedná o tzv. Great walks, není třeba je rezervovat (většinou, vyjma např. Angelus hut), je tu tekoucí voda i splachovací čisté záchody anebo alespoň budky. Vevnitř je také kuchyň, většinou už bez plynového vařiče, avšak s topením a stoly na sezení. Zvykem je uklízet tu po sobě a všechny odpadky vždy nosit s sebou, nic tu nenechávat. Potkáte tu super lidi, nejvíce Izraelců, kteří mají, jak říkají, po střední škole vojnu, potom rok volno a teprve potom případně vysokou školu. A tak cestují, nejraději právě často sem.

 

 

Na konci Greenstone tracku je car park, kde se dá při troše štěstí chytnout nějaké auto do Glenorchy a nebo do Queenstownu. Při větší trošce štěstí chytnete i Čechy, jako třeba my :-) V okolí Glenorchy se natáčel Pán Prstenů, takže to je velmi oblíbené místo s krásným prostředím, jezery, horama a nádhernýma výšlapama.

 

 

Další cestou po další noci v Queenstownu je okolo populárního jezera Wanaka na West Coast - Západní pobřeží, autobusem opět s odborným výkladem řidiče (ovšem už bez písniček jako při první jízdě smile) k ledovci Franz Josef Glacier. Je kousíček od vesničky Franz Josef, asi hodinu a půl cesty a jsme přímo u ledovce, kam se s průvodcem dá i vyjít. Populární jsou také vyhlídky vrtulníkem nad ledovcem. Ovšem už jenom ten pohled na ten ledovec, který neustále mírně nabývá a popírá tak trošku globální oteplování, stojí jistě zato.

 

 

Další den si dáváme nelehký úkol - urazit dalších cca 360 km s cílem na Nelson Lakes, posledním národním parkem na severu ostrova, který jsme chtěli na doporučení vidět. Počítali jsme opět, že to stihneme tak za dva dny, ale nečekaně po asi 5 stopech jsme se večer dostali až na místo. Ráno to bylo ovšem docela náročné, než jsme stopli prvního dobráka, australana, se kterým jsme si nakonec výborně pokecali i o Austrálii atd. Po cestě jsme se asi po 120 km stavili také v městě Hokitika, které je známé taky díky svítícím broučkům. Dostali jsme se až do města Greymouth, kde jsme v klidu poobědvali a začali hledat dobré místo na další stop dále na sever, kde další chtěnou zastávkou byly tzv. Punkake rocks (palačinkové skály) u vesnice Punakaiki. Tady se točil známý Avathar. Vypadá to tu opravdu krásně.

 

Dalším stopem jsme se dostali až téměř k Westportu, kde jsme původně chtěli spát. Ale jak jsme byli příjemně rozjetí, tak jsme zkusili další stop a po necelé minutě už jsme seděli s mladíkem v nějakém super natuněném fáru, co nás vzal kousek, další kousek nějaký další pár a hned potom další, už navečer, když začali pěkně kousat populární SandFly, až do vesnice Saint Arnaud, kde byl vytoužený cíl cesty. Ovšem že se sem dostaneme za jeden den, to jsme nečekali. Akorát jsme si teda nestihli ani po cestě nakoupit moc jídla na to, že nás čekal další zhruba 3-4 denní trip :-)

 

 

Pobřeží u Nelson Lakes je parádní, zejména ráno při svítání stálo zato. Jsou tu dva kempy, kde se dá tábořit, osprchovat, vyprat, strávit příjemné chvíle. Hned ráno druhý den jsme vyšli opět do hor, našim cílem bylo vystoupat až na Bushline Hut, maličkou chatičku na kopci nad jezerem. Pěkná výška a makačka, ale v podstatě po obědě jsme byli na místě a tak jsme už odpočívali po náročném tripu a předešlém dni na cestách, četli konečně přivezené knížky a časopisy, plánovali další cesty.

 

 

Hned další den ráno jsme měli v plánu dojít na Angleus Hut, který je třeba si dole ve vesnici nejdříve dopředu rezervovat. Cesta tu vede po hřebeni hor, takže jde krásně vidět na obě strany, ale zase tu tedy opravdu fouká a jde cítit pravý jižní vítr. Po několika hodinách pochodu už jsme došli k Angelus Hut dole u jezer. Nádhera. Asi 20 minut po příchodu začalo po celý večer masivně pršet, přesně podle předpovědi. To byla ale asi jediná předpověď, která se jim vydařila. Počasí se na Zélandu mění opravdu nečekaně rychle, nám naštěstí vyšlo lépe, než jsem předpokládal.

 

Po příchodu nazpět dolů do vesnice jsme hned začali stopovat dále, náš chtěný přestupní bod byl alespoň Blenheim na východě ostrova. Nicméně zastavili nám dva studenti, co jeli na sever do Nelsonu a jelikož to byla delší a o to horší cesta, brali jsme je a jeli do Nelsonu. Prodloužení asi o 100 km a navíc očekávání, jak se odsud vůbec dostaneme :-) Moc času do odletu už nám navíc také nezbývalo. Nakonec nás hodný místní vzal do vesnice Havelock a odtud hned asi po minutě náš poslední a nejzajímavější stop na Zélandu, kdy nějací místní tak trošku volnomyšlenkáři s pěkným nákladem alkoholu a zelené rozkoše v autě se nás celou cestu v jejich dodávce na něco vyptávali, nicméně my jsme jim ani díky místnímu akcentu a hluku nepříliš mladé dodávky a rychlé jízdě ani moc nerozuměli. Ale byli jsme rádi, že sedíme a navíc nejeli jen do Blenhaimu, ale až do Kaikoury, což bylo cílem naší cesty předposlední den na Zélandu. Navečer jsme tedy přijeli až do Kaikoury, kde jsme už měli rezervovaný backpacker FishHouse kousíček u infocentra.

 

 

Před Kaikourou jsme se ještě zastavili na lachtanech, kterých tu bylo na pláži opravdu stovky. A vůbec se nebály. Tak jsme fotili a inhalovali ten jejich vábný puch. Ale jinak jsou to moc fajn zvířata. Kaikoura je známé turistické město na sever od Christchurch, je tu možnost pozorovat velryby z výletní lodi anebo plavat s delfíny. My zvolili konečně zase načerpání zásob v supermarketu a večerní procházku po pláži. Ráno jsme se vydali ještě na cestu okolo poloostrova, kde byly další lachtani, výhledy na moře, sbírání kamínků, atd. Odpoledne už tradá na autobus a večer zpět v městě duchů, kde jsme již naštěstí měli blokovaný backpacker za přijatelnou cenu.

 

To byl poslední večer na Zélandu. Ráno ještě sehnat nějaké pečivo a hurá na letiště. Tady zjistit, že nás do Malajsie díky propadlému pasu nepustí, takže po 11 hod. cestě hned na transfer, tam po večerním příletu přečkat noc a další den odpoledne odlet do Londýna dalších 14 hodin letu (jeden z nejdelších letů, které se dají na světě absolvovat), večer přílet na Londýnský Gatwick a po přečkané další noci na letišti po šesté ráno hurá do Prahy, sednout na žluťáka a odpoledne už jsem v Brně zpět v reálném životě plném povinností a starostí. Cesta nazpět v kuse tedy trvala s přestupy nějakých 36 hodin, což byl tedy zážitek, který minimálně jednou doporučuju každému ;-)

 

Shrnutí: Zéland byl super, nádhera, o tom žádná. Být tu a nepracovat je tu ale docela drahou záležitostí, ceny cca 4x vyšší než v česku, člověk se musí naučit, co kupovat, kde apod. Určitě se sem jednou chci vrátit a projet si ho tam, kde jsem ještě nebyl (třeba severní národní park Abel Tasman NP, track Rees a Dart, Cascade Saddle - toto mají být opravdu ty nej, ale taky nejnáročnější), ale třeba i na severní ostrov apod. Ale na starý kolena půjčit auto a v klidu si to objet, paráda :-)

 

S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.

 

Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.

 

Hodnocení: 10 z 10

 

Úroveň angličtiny: 10 z 10 (i když za ty místní Kiwáky bych to teda srazil, těm rozumět je děs :-))

 

ODKAZ NA FOTOGALERII ZDE

Please reload

© 2015 by Jiří Hošek

  • b-facebook
  • Instagram Black Round
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now