Podzimní listí, super výlet do hor jistí. A když k tomu přijde ještě nějaká ta pěkná akcička na letenky, chuť vyrazit opět mimo evropskou unii do země, která se začíná ve velkém rozvíjet, je rázem vyšší, než strach z neznámého. První návštěva země z bývalého sovětského svazu, kde ještě celkem nedávno vládly nepokoje, ve mě vzbuzuje nesmírnou zvědavost...
Už jen samotná realita, že vláda se naprosto otevřela myšlenkám turismu, zrušení víz, podpora leteckého spojení do země, investice do výstavby infrastruktury a podpora podnikání, vážný zájem o členství v Evropské Unii. Masivní developerské projekty a kupování nemovitostí v turisticky zajímavých destinacích od investorů z Ruska, Ameriky, Číny apod. To vše nasvědčuje dost výrazně tomu, že zanedlouho se Gruzie stane velmi oblíbenou a vyhledávanou destinací na druhé straně Černého moře. Co má vlastně Bulharsko či Turecko lepšího, než Gruzie? Nejspíš nic. Naopak Gruzie kromě moře má na severu Kavkaz, lákadlo pro mnoho nadšenců, krásné historické památky, kostely a další. Navíc odsud je to jen kousek do Arménie a Azerbajdžánu, dalších velmi rychle se rozvíjejících a turisticky zajímavých destinací.
Noční přílet do Tbilisi a čekání do 7 hodin na první maršutku či vlak do města nemůže narušit pohodu výletu, jelikož na letišti je klid, teplo a pohoda. Navíc čím klasické destinace uvítají návštěvníka? Na Zélandu a v Americe jsou to vízové přepážky, v Londýně obrovské fronty na imigračním s nesmyslnými dotazy, možná tak na Hawai a Tahiti věnec kolem krku. Ale v Gruzii vás čeká i ve 4 ráno příjemný pohled na přepážce, razítko do pasu do sbírky a LAHVIČKA VÍNA na uvítanou s textem - Welcome in Georgia, Birthplace of wine! Zbývá dost času v už otevřených směnárnách vyměnit první Lari a na informacích zjistit prvních pár podrobností. Opravdu jen podrobností, mapu ani nic podobného nevedou. Ale na druhou stranu letiště je poslední místo, kde jsem se za celou dobu domluvil s místními anglicky...
Naskočit do Maršutky, která jede nevím kam, protože gruzínské písmo, podobné arabštině či hebrejštině, je pro nás opravdu nečitelné, to je první ranní adrenalin. Nicméně postarší paní neváhajíc a vidíc moji bezradnost obratně přiskočila, zeptala se kam jedu a po ukázání adresy mého prvního bydliště v Tbilisi, mi řekla, ať nastoupím, a jedu. Potom někam volala, dala pokyn k výstupu a asi kilometr šla a šla. Bylo časně po rozednění a ulice prázdné. Najednou se zastavila, volala znovu a řekla, že si pro nás někdo přijde. A za chvíli už náš hostitel z hostelu, který jako náhodou mluvil trošku česky, protože před 18 lety v Praze nějakou dobu pracoval jako číšník. To je fakt štěstí, bez paní a bez něj bychom to vůbec nenašli.
Tbilisi je rozsáhlé město a každý místní říká, že je tam dost co dělat na několik let, ne na dva dny. Někteří cestovatelé píšou, že jeden den stačí. Řekl bych, že dva dny jsou na ten základ optimum, pokud se člověk neválí a pořád šlape. Infocentra ani mapy tady zatím nečekejte, my měli štěstí a půjčili si dost starou mapu z hostelu. Nějaké vyloženě centrum v Tbilisi není. Dostali jsme pár tipů, kam vyrazit, tak jsme vyrazili. Národní muzeum, Goverment, zábavní park nad městem, citadela nad městem, botanická zahrada, nějaké ulice (vystavěné jen pro turisty se samými hotely a obchody jako např. Baťa). Tramvaje tu nejezdí, u maršutek nevím, kam jedou. Prý ale není nic jednoduššího, než ukázat kam jedu a místní mi poradí. Je to pravda. Metro tu mají docela dobré, za 50 tetri (asi 6 korun) jízda, vše na plastovou kartičku, kde se nabíjí kredit. Asi to nestálo tolik, co Open card, ale funguje to skvěle. Na kartičku je záloha 2 Lari (asi 22 korun), ale bacha, je třeba si nechat lístek s tímto depozitem u sebe a se žádostí o vrácení peněz ho předložit.
Druhý den jedeme na doporučení do Mtschety, městečku půl hodiny od Tbilisi, kam jezdí jedna maršutka za druhou, cena 1 Lari. Je to bývalé hlavní město, teď už spíš městečko se známým velikým kostelem (a infocentrem hned naproti!), pěkným náměstíčkem a novými domy. S krásným výhledem na hory okolo a několika zříceninami na okolních kopcích. Za ten výlet to určitě stojí.
Po návratu zpět do Tbilisi se přímo nabízí projít si místní trhy, které jsou opravdu obrovské a dá se tu sehnat téměř všechno (zrovna karimatka a propan-butan na vaření ale jen ve sportovních obchodech, které jsem nenašel). Policisté mají všichni nové oktávky, to samozřejmě vlastence z Česka vždycky potěší, ale jinak tu bylo relativně nadprůměrně dost nových luxusních aut. Že by šrotovné? Na každém rohu je také kancelář prodávající letenky, nicméně anglicky se tam většinou nedomluvíte. Co to mají ČSA za zastoupení? :-)
Výjimkou nejsou ani známé a luxusní obchody. Třeba Baťa je všude.
U mostu přes hlavní řeku jsou také trošku jiné trhy - kdo co našel doma v garáži, na půdě anebo třeba po ruských vojácích. Soudě podle množství věcí tady teda vojáků bylo dost. Není problém tu najít relátka, staré kondenzátory, žárovky, ale třeba také průvodce po Jižních Čechách, hromadu mincí a bankovek (včetně českých), medailí, uniforem, čepis, vybavení ruských vojsk, prostě cokoliv. Já za cca 25 korun koupil třeba 10.000.000 Lari bankovku z roku 1994, to bylo těsně po okupaci a byla tu extrémní inflace. Něco jako německá marka, kterou lze najít v londýnském muzeu a má nesmírnou hodnotu. Tady se toho válí na ulici mraky. K tomu jsem jako dárek navíc ještě usmlouval minci se Stalinem o hodnotě 1 rubl, bez ročníkového označení. Mazec.
Na trhu lze najít fakt všechno. Dokonce i originální verzi Windows 98 SE ;-)
Po procházce parkem jde z dálky vidět velká moderní budova. Je to místo, kde se vydávají občanky, pasy a vůbec celý takový městský úřad s cca 360 přepážkami. Po celé zemi jsou tyto nové moderní budovy, každá ale jiného vzhledu. Vláda je zadotovala a provozuje zde svoje služby a to prosím i v sobotu a v neděli!
Bridge of peace je v Tbilisi oblíbenou atrakcí, v noci hraje světlohru, ve dne vypadá mocně a moderně. Každý den ráno se umývá a celý den tam stráží policajti, aby snad asi někdo neskákal dolů na 6 proudovou silnici.
Nočním vlakem 22:35 z Tbilisi přejíždím za 23 Lari do druhého největšího města Batumi, města ležícího u Černého moře, budoucího cíle většiny turistů. V 7 ráno na nádraží to už vypadá docela na turisty připraveně. Desítky naháněčů na Taxi anebo ubytování přímo v centru, na Buleváru Batumi. Je už mimo sezónu, tak není problém sehnat ubytování za 15 Lari na osobu. Nicméně to v plánu nemám, jsem spíš jen zvědavý, jak to tu vypadá. Sedám na bus do města za desetinu ceny nabízených od Taxi, vysedám na tržišti a jdu pěšky kolem ZOO, přes kolonádu u moře až k centru, kde jsou veliké hotely jako Radisson Blue a stavící se Holiday Inn. Tady je taky jediné infocentrum. To má však super mapu s vyznačenými památkami a Must see places. Tak to má vypadat, tady jsou na turisty připraveni. Tady se také po dlouhé době z ruštiny opět přepínám na angličtinu. Na 5 minut. Je neděle a všude hučí stroje, dělníci pokládají novou dlažbu, do další sezóny musí být vše nové a připravené.
Celé turisticky zajímavé Batumi se dá projít během jednoho dne a to i s válečkou na pláži. Na to, že je konec října, koupe se tu v poledne dost lidí. I nějaké sprchy na pláži tečou a voda v nich je teplá. Nádherné osvěžení. Sluníčko pálí příjemně, ale ne k nevydržení. Paráda.
V Batumi jde vidět, jak se ve velkém připravují na turisty a dostavují apartmány pro cestovní kanceláře a hotely pro turisty. Na konci města je místní letiště, kam denně lítá spoj do Tbilisi, ale také do Istanbulu, nově do Kodaně a dalších mnoho destinací a leteckých společností se do Batumi létat chystá. Logicky.
Navečer je čas posunout se dále, tak hledám stanici maršutek a zkouším zjistit, kdy ráno se dostanu pryč z města do hor. Úplně náhodou narážím na stanici maršutek a úplně náhodou tam v 7 večer stojí maršutka s kanapem na střeše připravená k odjezdu do Zugdidi, města na půl cesty do hor. Vevnitř je 20 lidí a na podlaze po celé ploše pod nohama máme všichni kachličky. Všichni jsou ale spokojeni, že jedou. Kanape nekanape, řidič jede, co to dá, a kolem 22 hod. jsme v Zugdidi. Tam už opět nachystaní taxikáři, kteří se snaží ulovit každého příchozího. V maršutce potkávám rumunský pár, který má zajištěno bydlení v hostelu v Zugdidi a další den taky pokračuje do Mestie, tedy do hor. Přidávám se tedy k nim. Taxikář tvrdí, že je to strašně daleko a že město má několik desítek kilometrů a žije tam milion lidí. To je sice pěkná blbost, nicméně za 4 Lari odvoz přijímáme, jelikož sami nevíme, kam bychom se bez navigace vydali a v tuto dobu. Taxikář sice taky neví, ale každých pár metrů zastavuje a někoho se ptá. Nakonec (tam bych to teda fakt nečekal), dojíždíme na místo. Ráno pro nás přijíždí objednaná maršutka až k hostelu, takže se nemusíme nikam trmácet. V autě je opět 20 lidí a já se seznamuju s amíkem pracujícím jako učitel angličtiny v Saudské Arábii. Prý je to hrozná země a lidi jsou magoři. Vláda tam turisty nechce, takže nikdo, kdo tam nechce pracovat, tam vízum nedostane. Asi by jim tam kazili morálku, protože jinak tam mají pohádkové platy, benzín skoro zadarmo, bydlení od vlády a mnoho dalšího taky zadarmo. Navíc každý měsíc týden dovolené. Prostě pohádka. Tak amík cestuje po světě a až ho to přestane bavit, na důchod pojede do Kolumbie. Zajímavý člověk.
Vzhůru do Mestie, poslední vesničkou v horách, zasahující až do samotného Kavkazu. Dál už je jen Rusko. Všude okolo jsou tu více, než 5 000 metrové hory a ledovce, žádný dopravní ruch, jen malá vesnička každých pár kilometrů. V zimě podle mě dost náročné tu žít. Maršutka tu jezdí kolem poledne ze Zugdidi a druhý den ráno v 6 zase zpět, pokračuje až do Tbilisi, kam je to po silnici 600 km. Je to více než 7 hodin cesty, cena 20 Lari do Zugdidi, 35 Lari až do Tbilisi. Malé letadýlko letící v pondělí, středu a pátek stojí 75 Lari (dříve 25 Lari). Odlet ve 14 hod., cesta necelou hodinu. To je přece výzva! ;-) Kupuju lístek na středu odpoledne a jdu do hor. Na turisty jsou tu připravení, je tu dost Guest hauzů i Marketů. V sezoně dost oblíbené, ceny 30 Lari a více. Teď se dá domluvit i za 15 Lari a to s příjemnou hostinou u místních bábušek.
Takovéto krásné nové moderní letiště tu mají. Letadlo letí v 11 hod. z Tbilisi a ve 14 zpět.
Je tu jen jedna značená cesta (oranžovo-bílé čtverce) z vesnice k ledovci, cesta cca 3 hodiny tam a 3 zpět. Kousíček od ledovce vytahuju stan, do rána je na trávě jinovatka, ale mě zima není. Celý den je krásně, svítí sluníčko, chodím v tričku, občas mikině. Druhá doporučovaná cesta je na jezera, ta je ovšem neznačená. Přecházím zpátky most, o kterém paní v infocentru mluvila a dávám se vyšlapanou cestičkou dál. Dojdu k dalším dvěma ledovcům cca po dvou dalších hodinách chůze. Tam už je to do Ruska fakt kousek. Vycházím trošku nahoru, ať mám větší výhled na tu krásu okolo. Později zjišťuju, že toto je cesta, kudy vede 3 denní trip do Usghuli, prý je ve všech průvodcích o Gruzii. Příště to tu prubnu. Nicméně jezera nikde.
Až na zpáteční cestě potkávám gruzínského vojáka na stráži, co kouká, jestli se neblíží ruská vojska. Přicházím zpátky k mostu přes řeku a hledám místo na noc, abych další den už jen sešel zpět do vesnice a po obědě odletěl. Místo na stan tu nikde moc není, tak jdu kouknout k chajdě za mostem, jestli nebude plácek tam. Je tam gruzínský voják, tak se ho ptám, jestli neví, kde je plácek na stan. Trošku v očekávání dostávám odpověď, ať si postavím stan přímo za chajdou. Dopíjíme spolu zbytek ruma z Česka, nabízí mi teplou vodu na umytí a jde se spát za soumraku. Celou noc prší a ráno nepřestává. Balím stan a jdu jako zmoklá slepice na letiště. Paní volá do Tbilisi a říká mi něco, co jsem už trošku čekal - let bude na 90% zrušený. Celej týden paráda a jeden den déšť. Tomu říkám pech. Jediná možná maršutka do Tbilisi mi v 6 ráno ujela, takže co teď?
Milá paní na letišti jako by na to čekala a nabízí mi private car do Tbilisi, protože ví, že potřebuju další den ve 4 ráno stihnout letadlo zpět domů. Cenu mi prý domluví. Gruzínsky si chvilku povídá a pak mi říká cenu 600 Lari (cože, téměř 7000 Kč ???!!!) a čeká, co odpovím. Tvářím se, jako by mi někdo přejel šmirglem po zádech. Paní něco podotkne do telefonu (co asi?) a říká, že teda 500 Lari, ale že to je přece jen 600 km do Tbilisi. Tvářím se stejně a říkám, že si to ještě rozmyslím a půjdu se poradit do infocentra. Moc nadšeně se netváří, ale dává mi vizitku, ať když tak zavolám. Jdu do vesnice s dost smíšenýma pocitama. Naproti najednou černý sedan zastavuje a ptá se, jestli nepotřebuju do Tbilisi. A že prý jsem volal na letiště, že potřebuju odvoz. Už jsem v zoufalství v ruštině snad i přemýšlel a tak mu řekl, že jo, ale že ne za 600 Lari a že se půjdu ještě optat do vesnice. Odmítám ho taky s tím, že mám ve vesnici kamarády (zmiňované Rumuny, co taky chtěli letět se mnou) a že se s nima poradím a když tak bychom se složili. Odjíždí, po chvilce se otáčí, a že mě tam k nim zaveze. Tak jo. Rumuny jsem nenašel, další průser, všichni už odjeli ráno maršutkou, když viděli, jak prší. Nechávám se zavést do infocentra, paní potvrzuje, že maršutka už dnes nejede. Říkám mému spasiteli, že i 500 Lari je moc. Prý mě teda odveze jen do Zugdidi za 450 Lari a domluví mi taxi do Tbilisi, které zaplatí on. Snižujeme. Nakonec ze sebe vysoukal, že mě za 250 Lari hodí do Zugdidi a tam mi ukáže maršutku, kterou se za 15 Lari dostanu do Tbilisi. No, pak že to nejde. Takže nadhazuju 200 Lari, nakonec se domluvíme na 210 Lari a v Zugidi po 3 hodinách zběsilé jízdy horskýma serpentýnama přistáváme v Zugdidi. Skutečně tam akorát čeká maršutka do Tbilisi, kupuju lístek, sedám do transita s 21 lidma a jedeme více, než 6 hodin do Tbilisi. Tam tvrdí, že na letiště už maršutka dnes nejede a že za 20 Lari mě hodí na letiště, je to 30km. Zkušeně jdu na vlak, kde zjišťuju, že přinejhorším ve 3:15 hod. jede. Spása je na světě, už to snad dobře dopadne. Ještě nakupuju poslední Chačapuri a Kaki jablka na cestu a už jen tak z hecu se ptám, jestli nejede něco na letiště. Ukazují, že někde za vlakovým nádražím je autobusové a něco tam pojede. Skutečně, tam se ptám dohlížejícího revizora, ukazuje na bus 37 a po cca 40 minutách jsem na letišti, kde se dá v pohodě i spát.
Gruzie je určitě dost zajímavá a zatím příliš nedotčená země. Obávám se ale, že to nebude trvat dlouho. Určitě se tam chci ale vrátit, zejména do hor, přejít do Usghuli, kouknout na skalní město na jihu, přejet nočním vlakem do Arménie do Jerevanu, na jezero a další. Stejně tak obchodně mě tato země dost motivovala a určitě bude zajímavé začít s prodejem i tady.
S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.
Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.
Celkové hodnocení: 9 z 10
Úroveň angličtiny: 1 z 10 (ale zase super na procvičení ruštiny, tou tu mluví 99% lidí)