© 2015 by Jiří Hošek

  • b-facebook
  • Instagram Black Round

Arménie 2014 - unikátní zážitek na každém kroku

April 16, 2016

ODKAZ NA FOTOGALERII - FOTO ZDE

 

Přišel konec léta a čas vycestovat někam do přírody. Gruzie už se mi trošku omrzela a také čím dál větší nápor turistů, kteří se míří od dob zavedení nízkonákladových dopravců na jejich letiště, takže padla volba na sousední Arménii, kam jsem se ostatně také už dlouho chystal. Nikdo o ní totiž moc nemluví. A její historie je na tolik zajímavá, že jsem měl potřebu vidět tamní zajímavosti a kulturu, vzpomínající lidi a střežený Náhorní Karabach, osobně.

 Naše složení bylo tentokráte velmi pestré - já plus dvě blondýny. Co si víc přát, že? Ale za chvilku poznáte, jak jsem si tím pěkně zatopil. Letěli jsme samozřejmě opět do Gruzie, jak jinak. Vlakové spojení z Kutaisi nočním vlakem do Jerevanu bohužel není možné (prý jen v létě), takže jsme museli per partes. Nejdříve do Tbilisi. Tam jsme zjistili, že ten den zrovna vlak nejede. A my jsme nechtěli čekat. Byli jsme tak natěšení na Arménii, že den navíc v Gruzii byl pro nás zbytečný. Sedli jsme tedy na odpolední maršrutku a vydali se směr hranice. Asi za 5 hodin jsme řádně vytřepaní vylezli v Jerevanu. Večer, kdesi v neznámu, sami. Nicméně naštěstí už v maršrutce jsme poznali jednu milou paní, říkejme ji třeba Nina. Zeptala se na rovinu, jestli máme kde spát a jestli chceme, můžeme za nějaké drobné spát u ní. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Dojeli jsme autobusem a potom taxíkem někam na okraj města a vpluli do panelákových zástav z padesátých let. Otevřela svůj byt a tam...nic. Teda kromě štěněte a její nějaké postele, opravdu vůbec nic. Nakonec jsme ale byli rádi, protože kdyby tam nějaké postele atd. byli, stejně bychom se na nich asi spát neodvážili. Vybalili jsme karimatky, spacáky a byli jsme rádi za střechu nad hlavou.

 Skočili jsme něco nakoupit do místní sámošky, kde se na náš dívali pravda trošku nechápavě. Ani tam nic moc na výběr neměli. Koupili jsme, co se dalo, Nina zprovoznila její super bezpečný vařič tím, že dala dva drátky do elektriky a rozehřála spirálu pod hrncem. Radši jsme se bez dlouhého vykládání vydali spát, protože jsme zatím vůbec netušili, jestli je to "normální" byt, jako mají ostatní, nebo kde jsme se to vlastně octli. Ráno na snídani jsme trošku vykládali, že Nina to nemá lehké, nemůže najít práci, občas pracuje v Rusku a vrací se zpět, Arménii moc ráda nemá. Asi na tom něco bude, protože během tohoto rozhovoru začali bouchat na dveře nějací návštěvníci. Snad ne ranní vodka, říkal jsem si. Chvilku cosi po jejich křičela, potom zabouchla dveře a přišla zpět. Nějaký soused, říkala. No a za chvilku jsme tam měli policii, rovnou ve čtyřech plnohodnotných mohutných chlapech. Ptal se nás, co tam děláme. No a tak jsem řekl co jiného, než pravdu. Jeli jsme z Gruzie, neměli jsme kde spát, tato milá paní nám nabídla nocleh, tak jsme to s díky přijali a poznali, jak jsou Arménci velmi laskaví a milí a že se těšíme, až budeme moct dál poznávat krásy jejich úžasné země. Víc ruských slov mě v tu chvíli nenapadlo, ale nebylo to potřeba.

 Po snídani nás Nina vzala do města, aby nám to trošku ukázala. Ono už výhled z okna paneláku byl tak impozantní, že jsem si chvíli připadal jako v opuštěném Černobylu, než v obydleném Jerevanu.

 Začali jsme jak jinak, než pravoslavným kostelem. Těch jsme už viděli ale v Gruzii tolik, že nás to ničím moc neoslovilo. Zato taková značka Zara, kde se prodávají ty prvotřídní second-hand oblečení, nás doslova nadchla.

 Stejně, jako pekárna místního chleba. Ten narozdíl od Gruzie nebyl plněný sýrem, zelím, masem, apod. (chačapuri), ale jen tak, bez ničeho. Nicméně můžu rozhodně doporučit místní placky "Laváž", které se přikusují dobře skoro ke všemu, hlavně k sýrům a zelenině (a samozřejmě vodce). Je to tradiční arménský vynález a jsou na něj patřičně hrdí.

 Pomalu jsme se rozloučili s Ninou a začali se přesouvat k horám, kde jsme chtěli jít asi jediný trek, který jsme našli na internetu - od Garni ke zřícenině Kakavaberd. Všude na ulicích můžete vidět gamblery, kteří hrají Nardi - tradiční místní hru. 

 Autobusy jsou tu celkem podobné, jako v Gruzii. Místa málo, lidí dost. Jedou silou vůle, taky tak i brzdí. 

 Dojeli jsme do vesnice Garni, kde leží velmi známý stejnojmenný kostel. Už tady začíná náš trek. Takže nakoupit jídla na týden (místní v samoobsluze z toho měli pozdvižení). Výhledy od kostela Garni byly tak impozantní, že jsem skoro zapomněl se dívat taky na ten kostel.

 Ale i tak, pár snímků z Garni Temple.

 Potom už ale rychle najít začátek treku, tedy sejít po nějaké neznačené cestě dolů k řece do kaňonu Azat a po té pokračujte asi 2 km proti proudu. Tak tak nějak vypadal náš průvodce na cestu. Mapa? Žádná - samozřejmě. Po cestě jsou hned záhy úchvatné čedičové útvary.

 Po několika kilometrech dorážíme k bráně přírodní rezervace Khosrov, do které potřebujeme vstoupit. Potkáváme tu mladíka jménem Zoran. Zajímavé na tom bylo, že uměl jen arménsky. No a tak sranda, rukama nohama. Kam jdete? Kakavaberd. Cože? Proč tam? No tak, příroda, chceme se projít. Aha...počkej, zavolám náčelníka. Dal mi ho k telefonu. Kam chcete? Kakavaberd? To myslíš vážně? Počkejte na místě, Zoran se o vás postará, jsem tam za 10 minut. Zaplatili jsme tedy vstup do rezervace, Zoran nás usadil ke stolu, dal nám Laváž, maso, zeleninu, vodku. A přijel náčelník parku. Sympaťák, který už Čechy zná, má několik vzkazů v knize návštěv v místním muzeu, které nám potom ukázal. Jen byl trošku nejistý tím, co hodláme podniknout. A tak o nás prý dá vědět dopředu dalším strážcům v parku a máme se u nich hlásit.

 Ačkoliv tedy vůbec nevíme, co nás čeká a proč se dívají všichni tak nechápavě, kam že to jdeme, vydáváme se pryč z civilizace. Směr ruiny kostelíka Havuts Tar. To bylo relativně jednoduché, Zoran nás tam nasměroval a ukázal nám jako blbečkům, že máme jít pořád po té pěšince, na kterou nás přivedl a která začíná hned u jeho stanice.

 Nemůžu si pomoct, ale lepší, než všechny ruiny, kostelíky a historické zajímavosti po cestě, byly stejně výhledy na nekonečná pohoří končící na jedné straně někde u jezera Sevan a v Azerbajdžánu, na druhé straně v Iránu, který už taky není tak daleko.

 Nádherné na tom všem bylo to, že jsme tu byli sami a mohli si dělat, co jsme chtěli. Když si to porovnám s treky, které jsou plné lidí, je to moc příjemná změna. Samozřejmě má to i své nevýhody - když nemáš mapu, nemůžeš se zeptat na cestu, nevíš, jestli tam někde je voda a nebo jí máš zbytečně moc, je tu evidentně více zvířat, než lidí.

 Ráno jsme se vzbudili a začali balit stan. Posnídali jsme a vidíme, jak přijíždí zelený džíp. Zastavil a vystoupili dva neznámí strejdové, co se chtěli pozdravit. Tak jsme poznali, že jsou to rangeři z parku a při té příležitosti jsem se zeptal, jako správný zelenáč: "Tudy, jdeme správně na Kakavaberd?" A oni na to: "Tudy? To je tak dva dny k jezeru Sevan, na druhou stranu. Ale tam nechoďte, je tam moc vlků". Fajn, takže jsme ze sebe udělali trošku blbce, ale víme, že máme jít doprava a ne doleva. Tak to byl asi osud, že jsme je potkali. No a když nás tak viděli, tak rozbalili svoji svačinu a už nás ládovali lavážem a sýrem se zeleninou. A vodkou, samozřejmě. Odmítat tu není možné, to by byla urážka. 

 Další zastávkou je kostelní komplex Surp Stepanos, takový zapomenutý kostelík uprostřed ničeho. 

 Po cestě lze vidět i zajímavá zvířátka...

 Procházíme osadou Gilinlar, zatím přesně podle návodu. A po několika kilometrech vidíme muže na koni. Jede k nám a ptá se nás, jestli jdeme na Kakavaberd. Odkud to asi ví? Nebo když už tu někdo jde, míří na Kakavaberd? Prásknul nás náčelník parku, který pána poslal naproti, ať nás dovede k jejich chatě. A tam nás zase rychle opouští, jelikož se blíží večer a on musí na koni domů. Prý ale za chvilku dojedou jiní strážci, takže na ně máme počkat. OK. Přijíždí dva mladí, těm se samozřejmě přítomnost dvou mladých blondýnek moc líbí, takže s ochotou přiznávám, že jedna je moje a druhá je její sestra a manžela má doma (kecám).

 Příbytek skromný, ale co tady taky víc chtít.

 Večer mě kluci učí Nardi a spát musíme samozřejmě uvnitř, žádný stan. A žádné vlastní jídlo. Jen jejich - laváž, chleba, sýr, maso, zelenina...a vodka.

 Výhodou jejich vodky je ten, že není nijak silná a když se takto parádně zajídá, nic nám z ní nikdy před spaním ani ráno není. A tak chápeme, proč ráno dopíjíme zbytek láhve od večera, aby se nám ten den víc líbil. Vyrážíme k pevnosti Kakavaberd. Oni sami tam prý nikdy nebyli a my tam prý chodit ani nemáme, protože jsou tam medvědi a vlci. Cesta je značená tak výborně, že se hned po chvilce ztrácíme. Zato alespoň vidíme poslední zbytky arménského lesa, které jsou v této rezervaci raritou. Opravdu nikde jinde jsem v Arménii už les neviděl.

 Výhledy jsou tu úžasné, ale to šlapání v trávě mě trošku děsí, po tom, co jsem tu už viděl dva hady těsně přede mnou, minulý den. Tak se konejším tím, že horší budou ti medvědi. Pevnost ani po několika hodinách hledání a zkoumání popisu nenacházíme, zato díry, kde medvědi nocují a zimují ano. A jsou tu kolem i celkem čerstvé bobky. Takže radši po chvíli zase mizíme.

 Po cestě zpět si to pěkně vykračujeme, v dobré náladě, že nás medvědi nesežrali, ale po pár kilometrech jsme si uvědomili, že pravá sranda může teprve začít...

 Roztomilé tlapičky malého i velkého medvídka...a pěkně čerstvé.

 Copak asi měl drobeček na snídani? A co bude mít na oběd?

 Když se člověk bojí, nesmí do lesa. Ale jak jsme byli zaměření na hledání medvědů, málem jsme si nevšimli téměř 1,5m drobečka u cesty. Trošku jsme se zalekli, nicméně potom na sebe už navzájem mrkali a trošku jsme si žofinku i vyfotili. Říkali jsme si, to bude nějaká přerostlá užovka. Já do ní rýpnu, vždyť se vůbec nehýbe...Výborný nápad, říkal jsem. Po návratu zpět nám náčelník po ukázání fotky říkal: "Jáááj, to je zmija, moc nebezpečná!" Haha, říkali jsme si. No a po návratu domů jsme zjistili, že to je Zmije Levanská, která tu typicky žije a je nejnebezpečnější ze zmijí obecně. Po kousnutí do 2 minut přichází smrt, pokud se do té doby stihne dát sérum, tak většinou stejně amputace končetiny, do které zmije kousla. No nic, jdeme radši dál.

 No nic, trek jsme nějak ve zdraví došli, na konci nás samozřejmě čekal náčelník, který nás zavezl k sobě domů, vystěhoval sebe i manželku z ložnice a prý musíme spát tam. Do noci jsme si povídali, jak ho to tam nebaví a že by se chtěl podívat do Evropy. Ale že nedostane vízum. No to mě mělo hned napadnout, co po mě následujících asi 10 měsíců bude chtít, proč mi bude tak často volat, že si ho budu muset zablokovat v telefonu. Co je moc, to je moc. Ale jinak jemu všechna čest, opět nás řádně pohostil, povozil nás po vesnici a také ke kostelu Geghard na konci silnice nedaleko od Garni, kde bydlel. 

 

 

 Místní babušky tu prodávali z Gruzie známé ořechové želé a neznámé "salámy".

 A taky typický, velmi pěkně zdobený, arménský chléb. Chuťově není nějak lepší, než laváž, ale na pohled je to krása.

 Místní si dokážou svého mazlíka pěkně hýčkat. U nás by o to asi nikdo nezakopl, ale tady je Volha, Dacia, Lada apod. vrchol techniky.

 Náčelník nás vzal spolu se Zoranem do nějaké nóbl restaurace na šašlík. Výborná věc. Platit jsme samozřejmě nesměli. To by se urazili. Nevěděli jsme už, jak se jim odvděčit, ale stále tvrdili, že sice nic moc nemají, ale o hosty se postarat musí, to je jejich čest.

 Náčelník pro nás udělal opravdu první poslední. Zmínili jsme se mu, že chceme jet do Náhorního Karabachu a další den už jsme seděli ve staré Volze v šesti lidech a po drobných technický peripetiích, bez jakýchkoliv víz, dokladů, razítek apod., jsme se po celém dnu jízdy ocitli v hlavním městě této sporné oblasti (nebudu tu rozepisovat historii, současné problémy, apod., toho je internet plný), Stepanakertu.

 V Arménii je každý opravář. Nic jiného mu nezbude.

 Kluci, kteří tam jeli pracovat, nás samozřejmě ubytovali u sebe v bytě v jednom z místních paneláků, které tu byli pro dělníky přiděleny. Opět žádný velký komfort, ale rozhodně to na přespání stačilo. Stačilo vykouknout z okna a vdiěli jsme, že jsme ještě dále od moderní civilizace, než jsme byli první den v Jerevanu. Ovšem myslím si, že kdejaký sběratel a znalec aut by tu jásal radostí.

 Ve Stepanakertu není nic světoborného, ale kostel tu mají pěkný. Město je relativně pěkně opravené, jezdí jim tu nějaká doprava, mají tu dokonce i docela slušně vypadající hotel.

 Nicméně bydlení tu není nic moc. Ostatně jako všude, co jsme zatím viděli.

 Našim cílem bylo navštívit opuštěné město Agdam. Místo, odkud při bojích uprchlo skoro 100 tisíc lidí. Dnes je tu kam jen oko dohlédne, jen prázdno. Samé ruiny, mezitím občas nějaký šakal, co nám přeběhl i před autem. Dostat se sem není úplně jednoduché. Museli jsme si najmout taxíka a přemluvit ho, aby nás sem dovezl a ukázal nám to. Nedaleko odsud trénovali vojáci, takže tu byla slyšet docela děsivá střelba. Kvůli tomu také uzavřeli na dlouhou dobu místní silnici, takže jsme to museli celé objíždět.

 

 

 Jediné, co tu zůstalo relativně neporušené, je Perská mešita, do jejíž minaretů se dá jít a odkud je úžasný rozhled na celé město. Tedy zbytek města.

 

 

 V Karabachu jsme moc dlouho zůstat nemohli. Po cestě zpět jsme si domluvili nějakou maršrutku. Když se nás řidič ptal, jestli máme v pořádku doklady, trošku jsme znejistěli. Vysvětlili jsme, že žádné víza ani razítka nemáme a on v klidu jen prohlásil, že až řekne, tak se máme schovat, aby nás z venku neviděli. Při průjezdu hranicí jen zatroubil, zrychlil, aby nás nemohli zatavit, a byli jsme venku. A hurá směr jezero Sevan.

 Tady jsme dlouho nezůstali. Jen jsme večer dorazili, podívali se na svítící okolní města a vesnice u jezera, něco málo prohodili s místními po cestě, přespali, ale další den už jsme se museli odebírat zpět do Gruzie, abychom stihli včas letadlo.

 Vlak zpět do Tbilisi zase nevycházel na ten den, kdy jsme potřebovali, tak jsme sondovali, jak se dostat zpět. Po té krásné děravé cestě maršrutkou už se nám nechtělo, tak jsme se rozhodli to zkusit vzít druhou cestou kolem tureckých hranic. Už ani nevím jak a proč, ale nechtělo se nám už v Jerevanu další noc spát. A tak jsme se poptávali po něčem, co nás doveze do Gyumri. Nakonec asi po hodině hledání a smlouvání s jedním taxikářem, jsme se domluvili, že nás tam odveze on. Taxíky jsou tu opravdu levné, protože jsou to kluci šikovní a vždycky si dokážou domluvit ještě někoho, kdo se na cestu přidá a zaplní tak auto.

 Z Gyumri do vesnice Bavri už jsme chytnuli nějaký autobus. Byl to ale opravdu konec světa. Ten den jsme toho tolik nacestovali, že už jsme si to ani neužívali, ale příroda okolo byla opravdu panenská. A přituhovalo, bylo vidět, že už jsme zase trošku vystoupali do kopců. Připadal jsem si zase chvilku jako na konci světa. Tak, jak to mám rád.

 Místní hraniční přechod se zatím jen stavěl. Ale pro pěší fungoval. Trošku se na nás koukali nechápavě, ale pustili nás. Akorát jsme museli jít z vesnice Bavri až do první vesnice za hranicemi, pěšky. A docházeli už jsme opravdu z posledních sil. Nicméně u jednoho z prvních domků, kde jsme se ptali na maršrutku někam do civilizace, se nás hned ujali a už jsme seděli doma v teple, měli zajištěný nocleh, příjemný večer, samozřejmě vydatnou večeři a pořádnou porci vodky. Té gruzínské, ta je prý lepší, než arménská. Samozřejmě. My jsme vytáhli naši arménskou, co jsme si vezli domů jako suvenýr, ale museli jsme ji zase hned schovat. Horší to bylo s postupem noci, kdy už byli někteří trošku připití a nechtěli pořád pochopit, že chceme taky spát. Seděli u holek na posteli a vyznávali jim lásku, opěvovali jejich krásu a chtěli si je vzít za ženu. Bylo jim úplně jedno, že jsem jim tvrdit, že jsou obě moje, že u nás je to normální. Musel jsem po chvíli zakročit i já, ale vše v klidu dobře dopadlo a ráno nás ještě jeden mladík zavezl až do Vardzie, kam jsme se chtěli ještě podívat a odkud už jede autobus celkem pohodlně do civilizace. Samozřejmě, že zaplatit jsme mu za cestu nemohli. Je to zajímavé, kam jsou až schopni tyto národy jít se svojí pokorou. Měli bychom se nad tím zamyslet a něčemu se přiučit...

S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.

 

Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.

 

Celkové hodnocení: 9 z 10

 

Úroveň angličtiny: 0 z 10

 

ODKAZ NA FOTOGALERII - FOTO ZDE

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now