Blíží se Vánoce a já přemýšlím, jak s nimi rozumně naložit. No nebylo by špatné využít je k nějakému výletu, říkám si. A když stejné myšlenky měli i naši věrní spolucestovatelé Lumír a Džoulana (krycí jména, ale já jim tak říkám a v podstatě často zapomínám, jak se jmenují ve skutečnosti), nebylo coc řešit. Jede se do Maroka. A když už, tak ať se tam moc nespálíme, vyskočíme na nejvyšší vrchol, Jebel Toubkal. Co na tom, že se tam v zimě moc neleze, alespoň tam nebude tolik lidí ne?
Hory v okolí jsou nádherné, zasněžené vrcholky a výhledy na rozpálené pláně v okolí... Vzali jsme to na jeden zátah z Marakeše až k základní chatě pod hlavním stoupáním na vrchol. Nebyl to pravda moc dobrý nápad, protože jsme šli dlouho...dlouho...no hodně dlouho...až jsme zatměli, síly už byly na dně, ale vrchol stále v nedohlednu. Džoulana se svýma teniskama z Lídlu začala protestovat, vysazovat, stávkovat, že jí prý mrznou nohy (no, popravdě se jí ani nedivím, mě v mých Gore-texech mrzly taky), ale nevzdávala to. Nakonec jsme uviděli v dáli světýlko a to byla naše chata. To, že to je až na druhém kopci a ještě další hodinu a půl k ní půjdeme, jsme netušili. Dokonce vzal za své i nápad stanovat venku na sněhu, jak jsme byli slabí, hladoví a zmrzlí, takže jsme vzali zavděk teplé komnatě uvnitř s Tajinem, polévkou, kamny na vysušení bot a spací místností.
Ráno jsme však byli ještě silnější než den předtím, protože jsme si náramně odpočinuli. Nechali jsme asi dvě hodiny náskok britům s průvodcem a mačkama a vyrazili jsme také na vrchol. Šlo se nádherně, sluníčko nás popohánělo a smích při pohledu na trápící se brity v mačkách neustával...Po několika hodinách jsme dorazili na vrchol a to byl panečku výhled. Počasí na mikinu, což v této výšce 4167 m.n.m. není úplně obvyklé, pár fotek, blbin na vrcholku, kde jsme byli úplně sami a hurá dolů.
Po cestě dolů jsme se pěkně klouzali, až jsme zjistili, že se kloužeme každý z naší skupinky jiným směrem, takže jsem v polovině kopce čekal a čekal a nakonec šel asi kilometr zpět nahoru, abych hledal své spolucestovatele. Nenašel jsem je, tak jsem sobecky namířil dolů k chatě, kde jsem po cestě potkal stále se trápící a hekající brity v mačkách, postupujíc stále směrem nahoru. No to mi dodalo dobré nálady a odvahy, tak jsem pokračoval v sestupu do základního tábora, kde už na mě čekali mí spolucestovatelé strachujíc se o mě, že jsem se někde zrakvil. Tak hlavně, že jsme se našli :-) No a po krátkém odpočinku jsme sebrali zbytek sil a sestoupali až do první vesnice Imlil, ze které jsme vycházeli. Nebyli bychom to však my, kdybychom si to nějak neprodloužili. Takže jsme na základě naší chrabré mapy šli oklikou přes údolí vesnicemi Tamatert, Imsker, kde jsme spali, až do Asni, odkud už jezdí autobus zpět do Marakeše.
Po návratu do Marakeše jsme pobrouzdali po městě, dali si chvilku odpočinek, pár výborných mátových čajů...
Podívali se na tančící kobry, trhy, dali si výborné šneky, které jsme vydlabávali z ulity a plánovali co a jak dále...
Zachtělo se nám pouště, tak jsme vyrazili směr Ourzazate (slavným městem, kde jsou filmová studia), Tinghir (se spoustou krásných hor, kde jsme se na jednu noc také zastavili), Errachidia, až do městečka Merzouga u samotných hranic s Alžírskem, kam už dále ani cesta nevede. To je to správné místo pro nás. Na nádraží při výstupu jsme na naléhání jednoho naháněče řekli cenu, za kterou bychom asi chtěli bydlet (jsme šetřiví, takže jsme řekli asi 150 Kč/os.) a on na to kývl, že budeme spát v jejich residenci. Nasadili nás na korbu jeepu a už jsme jeli do opravdu velké rezidence přímo na kraji u pouště, kde už byli další cestovatelé, chtějíc slavit Štědrý večer v poušti. Po přivítání nám dali čaj, ukázali vskutku pěkný pokoj a řekli, že snídaně je v ceně. Co si více přát.
Štědrý večer jsme si kromě polévky z pytlíku, pokrojeného (tento výraz k nám do Brna přišel až z polských hranic, tak se nedivte, že ho taky neznáte) Lumíra, kterého Džoulana varovala asi 10x a stejně se pokrojil (jedno z nejvtipnějších videí, co jsem kdy natočil), jsme si připravili i nějaké místní sladkosti, kterými jsme si zpříjemnili zbytek večera. Druhý den ráno jsme za svítání vyrazili sledovat probouzení pouště.
Vyváleli jsme se v písku, vystoupali na pár dun, napsali přání do Nového roku a rozeslali všem známým.
Po cestě z "konce světa" jsme to vzali spodem přes Zagoru a krásnými horami jsme se dostali až do výchozího Agadiru, kde odkud jsme také odlétali. Poslední večer na pláži, abychom to měli komplet a hurá domů...
Celkové hodnocení: 8 z 10
Úroveň angličtiny: 6 z 10